Vyhledat

Mám strach z opuštění

Tento článek vznikl v reakci na stesky mnoha z Vás – mužů i žen různého věku, kteří jste za mnou přišli se strachem, že budete opuštěni svými partnery. Je pro všechny, kterým strach znepříjemňuje život. Toto téma je velmi silné, emočně nabité a příliš složité na to, aby bylo možno v jednom článku obsáhnout všechny zákruty mysli a srdce, jak reagují v tomto modelu strachu. Stejně tak nelze zobecňovat, protože každý jsme jedinečný a neseme si sebou různé zkušenosti z různých časových období života. Téma strachu z opuštění je pevně spjato s otázkou sebedůvěry a s ní se pojícím důvěřováním druhému člověku, je v něm mnoho bolesti, která často vznikla již velmi dávno - kořeny lze mnohdy najít v dětství. Mnoho z Vás, kteří mi svěřujete své příběhy, má despotické rodiče – jednoho nebo oba. Často se strach z opuštění vytváří u jedinců, kteří vyrůstali v citově chladném prostředí, kde nepoznali objetí a neslyšeli slova: „mám Tě rád“. Přišel z rodin, kde jste byli bičováni k vysokým výsledkům a odnesli jste si do života - „slyšeli jste“ - informaci: „Nejsi dost dobrý, abych Tě měl rád.“ Vysoké výsledky byly samozřejmost, cokoli menší bylo nedůležité, selhání bylo nepřípustné. Celý život se pak snažíte o to, abyste podávali co nejlepší výsledky, toužíte po pochvale a ocenění ze strany druhých, včetně vašeho partnera. Stávají se z vás oni „vyčerpaní perfekcionisté“, zmínění v článku o autenticitě Bytí, kteří se točí v kruhu s pocitem, že si nemohou dovolit selhat – cokoli nezvládnout. Strach tohoto typu může vzniknout i v rodině, kde je vyjadřována ambivalence a láska je podmíněná.

Strach je tedy na světě a usazený v podvědomí ovlivňuje životy. Může být potlačený, nevědomý. Přesto lze nalézt opakující se modely v podobě partnerských vztahů daného jedince. Již jste mohli zaslechnout výrok, že ve vztazích jsme si vzájemně zrcadlem. Ve vztazích partnerských, kde je přítomna emocionální a sexuální stránka, bývá zrcadlení nejsilnější. Přitahujeme partnera, který nám pomáhá si uvědomit, co nemáme vyřešeno. Člověk se strachem ze zklamání si tak může do života přitahovat vztahy s komplikacemi (zadaní partneři, jednostranně citový vztah). Člověk se strachem z opuštění (a na něj navazujícím strachem z osamocení) si do života přitahuje partnery, kteří jsou v různé míře citově uzavření, nebo nevyjadřující (nekomunikující) emoce, vzdálení (absence pocitu blízkosti), ale i paradoxně partnery, kteří jsou extrémně majetničtí a extrémně se na ně fixují – to se někdy děje proto, aby došlo k náhledu (zrcadlo) na vlastní chování a tendence. Přitáhne-li si člověk se strachem z opuštění partnera, který není zatížen traumaty, se zdravou sebedůvěrou, vnitřně zralého a se zdravou potřebou lásky a jejího vyjadřování druhému, má obrovské štěstí, protože může snáze svůj strach transformovat. Vezměme si ale první příklad: člověk se strachem z opuštění přitáhne do života partnera, který je na první pohled citově nesdílný, nepotřebuje velkou blízkost, rád se cítí svobodně, nepotřebuje trávit společně tolik času. Ovšem tento člověk si mohl v životě zakusit vztahové zklamání, které ho „naučilo“ se citově nevázat, aby mu nebylo ublíženo. Člověk se strachem z opuštění reaguje na takového partnera tak, že se snaží si ho k sobě připoutat, přiblížit se k němu. To často vede k přílišnému upínání se na něj. Jeho partner ale může snahy o přiblížení vnímat jako manipulaci, omezování, kontrolu. I snaha vzbudit v druhém lítost hraním si na mučedníka, je manipulace. Strach z opuštění, který se pravidelně hlásí o svou emoční potravu, může též v partnerovi vzbuzovat pocit, že nejsme nikdy spokojení, že nás nelze učinit šťastnými. Jedinec je ve výsledku frustrovaný, když se mu přiblížení nedaří, protože partner reaguje opačně – oba reagujíc navyklým schématem si upevňují své vzorce.

V různých fázích práce se strachem se mohou objevovat různé snahy o vyrovnání se. Frustraci se mohou jedinci snažit tlumit např. přílišnou aktivitou, pracovní či jinou, otupit ji alkoholem, pokoušejí se o únik ze situace, zpravidla poté, co je strach zcela ochromil – odjet daleko, odejít z místnosti, ale i vrhnout se do činnosti, snahou udělat cokoli, abychom nezůstali se svou bolestí, včetně odchodu ze vztahu. Ale bolest si bereme vždy sebou. Není výjimkou velká potřeba vyjadřování sexuality v páru, která dává jedinci se strachem z opuštění chvilkový pocit intenzivní blízkosti (viz článek o Pozitivní roli smutku v životě). Vezměme si příklad, kdy se zavalíme prací. Ani když se něčím intenzivně zaměstnáváme, vnitřní bolest nemizí (jen na ni můžeme dočasně pozapomenout). Nutkání něco-cokoli dělat, dává člověku s bolavou sebedůvěrou pocit, že věci mají alespoň nějaký smysl, že v nich má cenu. A čím precizněji je udělá, tím by měl přijít větší pocit uspokojení. Což se ale paradoxně neděje. Co se ale stát může? Žene se stále dál. Jednoho dne se ale hnát nemůže, přijde nemoc, únava, a on je nucen se zastavit, a v tu chvíli to na něj dolehne plnou silou.

Strach z opuštění je směs emocí – či spíše překrytí, má též různé odstíny. Pod vztekem je možné najít strach. Pod žárlivostí také. Pod snahou o kontrolu je strach. Všímejte si reakcí těla – píchnutí u srdce, zrychlení tlukotu, tělo zaplaví horkost, zvýšené pocení, pocity paniky. Můžete cítit velký strach ze ztráty, z ublížení, emoce bezmoci, strach z pokoření, zranitelnost, lítost. Po emočním výbuchu můžete mít vztek sami na sebe, na své domnělé selhání – zase jste to nezvládli, poddali se tomu, partner je naštvaný, zklamaný, odtažitý, hněváte se na sebe, že jste to zpackali, že jste nebyli dost silní. Ale je důležité si uvědomit, že budete-li se na sebe hněvat, ubližujete sobě samým. A tak jste v modelu ještě hlouběji - ubližuji sobě samotnému, protože jsem uvěřil, že nejsem dost dobrý.

Co přesně se v člověku se strachem z opuštění odehrává? Stane se, že partner (ka) přijde unavená (ý) z práce. Není za tím skutečně nic, což ví jen on/ona a Bůh (pokud na něj věříte). Pakliže člověk v minulosti prožil nějaký negativní zážitek tohoto kontextu, bývá zvýšeně citlivý. Krásně je to popsáno v knize Emoční inteligence. Mozek na situaci domnělého citového ohrožení reaguje tak, že spouští poplachovou reakci (amygdala vítězí nad logikou čelních prefrontálních laloků), uvolňují se stresové hormony a nastupuje pocit ohrožení. Probíhající stresová reakce spustí intenzivní přemýšlení nad situací a nedůvěru. Mysl podvědomě hledá důkazy – v chování partnera, v jiných situacích – je nastavena na vyhledávání, člověk je více ve střehu. Partner na to ale reaguje také a může se začít ještě více oddalovat, což je pro takto nastavenou mysl důkazem – potvrzením skutečnosti. Pokud se partner brání, mysl je v tom v danou chvíli schopna vidět podporu pro své předpoklady – vše se děje zcela iracionálně. V největším extrému se může objevit sebenaplňující proroctví – člověk je po opakovaných výpadech proti partnerovi skutečně opuštěn. Amygdala mění naše prožitá a upevněná schémata ve spouštěcí mechanismy, kdy při každé nové podobné situaci reagujeme shodně, přehnaně nebo neopodstatněně. Každou další reakcí se schéma upevňuje. I matně podobná situace pak může sloužit jako spouštěč pocitu ohrožení a strachu. V zásadě tedy nereagujeme na objektivní situaci, ale na rozdíl mezi naším očekáváním a situací. Pak se může stát, že nesoulad na straně partnera spouští pocit strachu a myšlenku – např. "jsem partnerem odmítán", které následně spouštějí jednání. Čím silnější je toto schéma (čím víckrát bylo opakováno), tím obtížnější je se z něj vymanit. Mozek volí navyklý sled a člověk je pak vnitřně reaktivní a „očekává“ dopředu, ač se nic objektivně neděje.

Faktem je, že člověka tyto mechanismy velmi vyčerpávají, nestojí o ně, nepřeje si je. Mnoho lidí se hádat nechce, ale jakmile „vstoupí“ do mechanismu, nemohou přestat, strach je zcela pohltí. Mnoho z lidí, kterých se to týká, mi vyprávělo o tom, jak jsou pak ze sebe znechucení, že se chovali, jak se chovali, nechápou zpětně, jak mohli to a to partnerovi říct. Stydí se, hněvají se sami na sebe. Vnitřní strach přetrvává - strach, že mne partner nebude milovat takového, jaký jsem, pocit, že nejsem přijímán takový, jaký jsem, pocit, že mne tedy partner takového nebude mít rád. Z toho pramení iracionální domněnka, že je třeba být jiný. Objevuje se role – jsem takový, jaký si myslím, že bych měl být. Jsem takový, jaký si myslím, že bych se líbil tomu druhému. Jsem takový, jak si myslím, že budu v očích druhého vypadat jako dost dobrý, dost silný, dost k tomu, aby mi vyjádřil pochvalu, ale především lásku. Člověk může upadnout do depresivního ladění. Pochybuje o sobě. A to často.

Cestou, jak z toho ven je přestat se zaměřovat na vnějšek a posilovat sebe sama zevnitř – svou sebedůvěru. Neodvozujte svou cenu od partnera. Nedívejte se na něj jako na jedinou příležitost, jak můžete být šťastní. Ptejte se sami sebe: Kdo jsem já doopravdy? Jak je mé skutečné já? Nalezněte sebe samotné. Jedině budete-li věřit sami sobě, můžete věřit i někomu jinému, že jste hodni jeho lásky. Tím posilujete i důvěru ve vztahu obou. Věnujte se sami sobě, naplňujte své poslání, zlepšujte se v tom, co děláte a naplňujte volný čas činnostmi, které Vás baví. Věnujte pozornost své kreativitě. Vnímejte jak dýcháte, pozorujte emoce. K tomu relaxujte, meditujte, zkuste jógu. Pouze jsme-li stabilní, můžeme vnímat děje z nadhledu. Nezapomínejte na zrcadlení, partner je náš velký dar, neboť nám ukazuje, co nemáme v sobě vyřešeno. Nacházejte proto ve vztahu potenciál pro vlastní růst a vyřešení traumat skrze nastavené zrcadlo. Stejně tak vy nastavujete zrcadlo jemu. Nevyřešené schéma si přenášíme také ze vztahu do vztahu – cesta ukončení vztahu proto není vždy jednoznačným řešením. Zkuste hledat ve vašem vztahu potenciál pro vzájemný růst.

I když budete na Cestě vyrovnávání se strachem, budou přicházet zkoušky, ale vše je V PŘÍSTUPU. Nyní již zrcadlo ve vztahu můžete vidět. Pamatujte – věci se budou dít dál, ale je jen na nás, JAK NA NĚ BUDEME REAGOVAT. Děj samotný není ani dobrý ani špatný. Když to chápeme, můžeme i nahlédnout podstatu, PROČ se to děje. Nyní máte příležitost přijmout vše, co se dříve stalo, otevřít své srdce lásce beze strachu a skutečně důvěřovat. Ano, Vy jste totiž skvělá bytost a láska, která k Vám přichází, je opravdová a zasloužená. Věřte tomu.


Článek vznikl před několika lety, nyní již existuje také kniha, která se jmenuje: Strach z opuštění: Cesta pochopení a transformace. Nechť pomůže všem, kterých se strach dotýká na jedné i druhé straně.

0 zobrazení

​© 2018 by Veronika Neumannová